Občas se v životě setkáme s lidmi, kteří mají zvláštní reakce na to, co děláme. Něco, co pro nás znamená jen další krok v naší cestě, pro ně může být obrovským problémem. A někdy to není ani nic špatného – stačí, že se něčemu věnujeme a že nám to jde.
Například jeden nejmenovaný člověk, který ke mně nemá úplně nejlepší vztah, reagoval dost zvláštně, když zjistil, že dělám uměleckou fotografii. Místo aby to prostě přešel nebo se třeba i inspiroval, rozhodl se, že musí začít fotit taky. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby to nedělal jen proto, aby mi dokázal, že bude lepší.
Vtipné na tom je, že kdyby měl o focení skutečný zájem, asi bych mu i fandil. Koneckonců, umění není závod a každý si může najít svůj vlastní styl. Jenže v tomhle případě šlo spíš o snahu mě „překonat“, i když o fotografii dřív nejevil žádný zájem.
Tohle je přesně ten moment, kdy si uvědomíme, jak malicherné některé věci mohou být. Mně osobně je jedno, kdo fotí a kdo ne. Fotím proto, že mě to baví, že chci zachytit svět kolem sebe tak, jak ho vidím já. A pokud někoho moje práce natolik „provokuje“, že se rozhodne mě napodobovat, tak to asi znamená, že dělám něco správně.
Nakonec se ukáže, kdo má k focení opravdovou vášeň a kdo to dělá jen ze špatných důvodů. A v takových situacích je nejlepší prostě si jít dál svou cestou a neřešit, kdo se snaží dohnat nebo překonat. Protože umění není o soutěžení – je o tom, co cítíme, když ho tvořím
(Omlouvám se, pokud to nepůsobí úplně propracovaně, psal jsem to docela narychlo.)
